ZÁPADNÍ PAPUA (díl I.)

Pobřežní bažinaté oblasti na jihu, ze kterých pozvolna stoupá masivní pohoří týčící se k nadmořské výšce 5000 m, je na severu doplňováno vlhkými nížinami vinoucími se kolem řeky Mamberamo. Takto rozmanité životní prostředí je nesmírně bohaté na nejrůznější zástupce tropické fauny a flóry. Překvapivě největším pozemním živočichem je zde nelétavý pták kasuár, vzhledově připomínající známého pštrosa. Ze vzácných či ohrožených druhů bych rád připomenul ptáky rajky či zoborožce. Také hmyz je zde nadmíru zastoupen. Obrovští motýli s neuvěřitelným rozpětím křídel nejsou žádnou zvláštností. Jakousi zvláštností je nesporně výskyt austrálské ježury a klokana. Přítomnost těchto vačnatců jen potvrzuje teorii o tom, že Nová Guinea kdysi tvořila jeden celek s Austrálií.

Co se zdejší flóry týče, má se za to, že celých 90 procent je jí endemické. Jen orchidejí zde bylo nalezeno na 2770 druhů. Takto unikátní část Země je však pro mě přitažlivá i z jiného důvodu, než již zmíněné přírodní skvosty. Tím důvodem je člověk. Původní obyvatel - prostý Papuánec tvořící nedílnou součást tamní přírody. Původně sběrač a lovec, nyní však i zemědělec, ale také obávaný lovec lidských lebek, kanibal. Vždy mě zajímalo, kolik se ještě zachovalo z původní kultury Papuanců, po všech těch negativních vlivech západní civilizace. Nejprve zeměchtiví kolonizátoři s trpělivými misionáři, následováni terorizujícími Indonésany, používajícími jakékoli způsoby k prosazení svých záměrů. Na Západní Papuu se dostávám oklikou přes ostrov Bali. Po dvoudenním čekání na přípoj konečně opouštím letiště Denpasar, abych po několikahodinovém letu s krátkým přistáním v Timika - největším nalezištěm zlata na světě, přistál v hlavním městě Západní Papui zvaném Jayapura.

Už v letištní hale, což je mimochodem příliš noblesní pojmenování pro tuto budovu, se ke mě přimlouvá Petrus, místní Papuanec a nabízí mi své služby. Pomáhá mi získat policejní či spíše vojenské povolení ke vstupu do “citlivých” oblastí. V praxi to znamená trpělivé a časově náročné vyjednávání s indonéskými ozbrojenými složkami, dohlížejícími nad touto neklidnou provincií. Z toho mála dostupných informací, které jsem měl možnost před svou cestou prostudovat, je z mého pohledu nejzajímavější jedna oblast na jihu, obývaná stromovými lidmi dvou kmenů Korowai a Kombai. Ti si z obav před útoky svých protivníků staví chýše vysoko v korunách stromů. Právě tato oblast je pravděpodobně tou poslední oblastí na světě, kde se stále ještě praktikuje kanibalismus.
Mě však více zajímá oblast na druhé straně ostrova. Z jedné strany je ohraničená vysokým horským masívem, na jehož nejvyšším vrcholu Puncak Jaya leží ledovec, a na druhé pak pobřežními vodami Tichého oceánu. Oblast kolem řeky Mamberamo je hustě porostlá bažinatá nížina, o které se toho zatím moc neví. Pouze jedna expedice zatím pronikla do nitra nekonečné spleti slepých ramen a přítoků Mamberama a úspěšně se vrátila zpět. Důvodem je jednak obtížnost získat povolení ke vstupu do této oblasti, ale i nehostinné podmínky, v čele s všudypřítomnou malárií a na svou šanci čekajícími krokodýli. Já však povolení mám. Pro cestovatele snad neexistuje větší výzva než pohled na mapu s místem bez jakýchkoli bližších informací. V mém případě je na mapě stručná věta: “Bližší data neznáma”. A právě tam, do tajemně zahalených močálů řeky Mamberamo mám v úmyslu se vydat.

Stále ještě v Jayapure, snažím se obohatit své informace o dané oblasti. Čím více se o ní dovídám, tím více se utvrzuji o správnosti své volby. Dostat se však na řeku, není nikterak jednoduché. Ekonomicky nejvýhodnější se mi jeví letět do městečka Wamena, jakéhosi pomyslného centra hor Západní Papui. A poté autem a poté pěšky jít přes hory až k povodí Mamberama. Tak se také děje. Ve Wanene nakupuji proviant na dvoutýdenní pochod a to nejen pro mne, ale i pro nosiče a já věřím, že i pro někoho, kdo mne povede neznámým územím a přitom bude plnit funkci tlumočníka. Spolu s dalšími 13 spolucestujícími a množstvím nákladu se dostávám až do nejzašší možné vesnice, kam lze dojet autem. Díky silně blátivému terénu, však posledních 8 km docházím po svých. S proviantem mi pomáhají lidé z vesnice, čekající zde jen tak, ze zvědavosti, kdo to dnes k nim přijel.

Po příchodu do vesnice mé kroky směřují přímo na policejní stanici. Musím si zde razítkem nechat potvrdit mé povolení. Pak se začínám ohlížet po někom schopném, hovořícím nejen anglicky, ale i indonésky, a hlavně jazykem kmene Lani, jehož územím se hodlám vydat. Říci, že mám štěstí, je slabé slovo. Jediný domorodec splňující všechny mé požadavky je ochoten mě doprovázet. Vyrážíme brzy za svítání. Každou noc zde prší, vzduch je vlhkem přímo nasáklý. Mlžný opar mírně stoupá, stejně jako my. Nádherné dřevěné chýše kruhového tvaru z mlhy vyrůstají jako houby po dešti. Hustý dým, stoupající z ohniště uvnitř každé z nich, stoupá skrz střechy z palmových listů, které tak přirozeně vysouší. Sporadicky potkáváme domorodce obojího pohlaví, jdoucí na trh do vesnice, kterou jsme právě opustili. Prodej jejich výpěstků je jejich jediný způsob výdělku. Občas se tu stane, že domorodci po staletí používaný úzký chodník, najednou zmizí. Místo něj je na místě hluboký podélný kráter coby následek častých sesůvu pudy.

Má skupina čítající 4 nosiče a tlumočníka jménem Rejpen se náhle zastavuje. Jsme na hranici území, které ještě patří k jejich vesnici, území, kde se cítí být doma a v bezpečí. Je proto čas na společnou píseň, modlitbu mající nás ochránit ode všeho zlého při našem putování. Je již pozdní odpoledne, když se svou skupinou zdolávám další z několika strmých kopců stojících nám v cestě. Jsme téměř ve 2000 m.n.m., pozvolna smáčení začínajícím deštěm. Raději tak volíme přenocováni v malé vesničce, čítající pár chýší těsně pod vrcholem s nádherným panoramatickým výhledem do údolí, jenž jsme právě zdolali. Přátelsky přivítáni dostává se nám pozvání k hostině, jejíž příprava právě začala. Mám tak možnost stát se svědkem tradičního způsobu přípravy pro mě neznámého plodu podlouhlého tvaru a červeného zbarvení zvaného “buamera”.

Připravuje se pečením v podzemní troubě. Není to nic jiného než vyhloubená jáma obložená žhavenými kameny vystlanými listy banánovníku a trávou. Na tu se položí “buamera” spolu s ostatní zeleninou, jako je např. kukuřice, sladké brambory atd. Vše se opět přikryje širokými listy banánovníku, zasype se hlínou, obloží drny a žhavými kameny na povrchu. Vlastní proces pečení či spíše dušení trvá 45 min. Potom se vše opět odkryje a oddělí chtěné od nechtěného. Závěrem je pak ždímání olejnaté ”buamery” za účelem získání krvavé červené tekutiny. Teplota již řádně klesla pod 10 stupňů Celsia. To zdejším spoře oděným domorodcům vůbec nevadí. Krmí se venku, přímo u jejich trouby. Vypadá to, jakoby všem krvácely zuby. Jedno je však evidentní, a sice to, že hlad je pro tuto chvíli zažehnán.

Pár hodin poté se brodíme potokem tekoucím naší pěšinou. Mohutné stromy hustě obrostlé lišejníky, jakoby svíraly nicotný chodníček tenký jako nit. Nit spojující jednotlivé vísky civilizace zdejších, stále ještě neposkvrněných hor, tak bohatých na nerostné bohatství. Jsme v další vesnici. Daleko větší než ty předešlé. Snad všichni její obyvatelé nám jdou naproti. V jejich čele kráčí náčelník. Až na malé výjimky jsou všichni oděni do triček, kraťasů či sukní. Zdravím se s náčelníkem a kromě jiného se ho ptám, zda-li se v okolí nenachází nějaká skutečná tradiční vesnice. Zprvu ne zrovna ochotně, nakonec se přece jen rozmluví o jedné, která je prý skutečně “primitivní”. Není údajně tak daleko. Měním proto plán a společně se svými a náčelníkovými lidmi se vydávám do okolních hor. Překonáváme již několikátý brod jedné a té samé řeky, když tu z nenadání zahlížím dvě zcela nahé postavy. Je to však jen několik vteřin, než po panickém úprku mizí v houštině zdejších kopců. Náčelník na mě pohlédl a jako by mi dal najevo, že zde již nevládne on, ale někdo jiný. Objevují se první porosty banánovníků. Znamení obdělané půdy, lidské přítomnosti. Procházíme políčka sladkých brambor, zeleniny “taro” a jiných plodin. Jdeme pomalu. Jsme v údolí, z jedné strany ohraničeném prudkým svahem, ze strany druhé divokou řekou, za níž je další svah. S každým přibývajícím krokem cítím stoupající napětí. Chatrč! Zastavuji se a vzrušeně pohlížím na dřevěnou chýši. Z půle zapuštěnou v hliněném svahu přímo před námi. Jsme od ní snad na 50 metrů. Pomalu se znovu dávám do pohybu, když tu z ní najednou vybíhá několik obnažených, urostlých postav s oštěpy v rukách. Někdo však v chatrči zůstal. Zaostřuji svůj zrak a zjišťuji, že to, co se tak třpytí na slunci, je kamenná sekera! Náčelník jde napřed s úmyslem navázat kontakt. Cítím vzrušení jako nikdy předtím. Budou mě, bledou tvář neznámého původu a neznámých úmyslů akceptovat?

Můžeme dál, ukazuje náčelník. Smíme vstoupit do chatrče, ale pouze čtyři lidé. Vybírám si náčelníka, tlumočníka Rejpena a jednoho nosiče. Mé vzrušení dostupuje vrcholu. Jsem těsně u vchodu dřevěné chýše, ze které se ještě před pár minutami na mě zubila kamenná sekera. Komu patří? Kdo ji tak pevně svírá ve své dlani? Je snad bojovníků v chatrči více? Skláním se a pomalu vcházím do temna nejistoty. Dva bojovníci s dlouhými, do tváře spuštěnými vlasy, se tísní v protějším rohu. První je téměř černý, druhý zase hnědý, s kožešinovou čelenkou na hlavě. Ten třímá onu kamennou sekeru. Jsou téměř nazí. Pouze na penisu mají jakýsi nástavec, vyroben z plodu podobného tykvi. Jsou z nás očividně vyděšení. Můj tlumočník Rejpen, jenž je mimochodem stejného kmenového původu s nimi zkouší hovořit, avšak bez úspěchu. Musíme je nějak přesvědčit o tom, že jsme přišli v dobrém úmyslu, říkám si. Vytahuji malý balíček soli. Podávám ho Rejpenovi, ať jim dá ochutnat. To co následuje snad nelze ani popsat. Vypadá to, že se snad ulížou k zbláznění. Jejich mlaskání a mumlání nezná mezí. Říkají si o další balíček. Už téměř bez jakékoli ostražitosti s ním vybíhají ven. Za pár minut se vracejí s úsměvy. Do tváří jim lze již vidět. Můžu je prý bez obav následovat. Jdeme za chatrč, kde u řeky mají ohniště. Stačí však, abych na zbytek domorodců pouze pohlédl a ti v panice prchají pryč. Chvíli trvá než sůl všichni ochutnají a vrátí se zpět. I tak je většina z nich stále ještě silně nervózní a nejistá z mé přítomnosti.

Úplně obyčejná sůl. Věc, kterou zdejší lidé patrně ještě nikdy neochutnali. Ukázala se být tím nejlepším možným darem. V mém případě vstupní bránou do doby kamenné. (...pokračování příště)

- Dali Kupka -