QUEENSLAND - “SUNSHINE STATE”
V úterý překračujeme státni hranice a vcházíme slavnostně do Queenslandu. Zde máme zálusk na sopku, o které průvodce mluví v superlativech. Nacházíme kempink, který je vybaven vším co člověk potřebuje. Všude kolem nás je opravdový deštný prales, je to senzace...S tou senzaci jsem to trochu přestřelil, v noci jsme zažili „rainforest“ v plné sile a ráno máme stan zatopen vodou. Všichni jsme znechucení a chceme pryč. Na sopku se nám za těchto podmínek moc nechce a proto jedem dál.Odpoledne přijíždíme na slavnou Surfers Paradise, známou to pláž. Nic z toho mně ovšem nezaujalo, pláž docela obyčejná a všude sama komerce. 14 km mrakodrapů, zábavních center a jiných vymožeností, jediný co mne zajímá jsou mega mořské potvory vyplavené na pláži, to je síla. K večeru zjišťujeme, že nemáme kde přespat, všude okolo je zakázáno nocováni a dokonce i spaní v aute.V knize nacházíme nejbližší kemp, nicméně musíme popojet ještě asi 55 km. Po cestě musíme zaplatit dvakrát mýto, což potěší každého motoristu. Když konečně nacházíme kemp, pán majitel vstává od TV a vykazuje nás ven, že bere jen karavany. Stanaří jsou pro něj asi másla. A tak po 60 km cesty, zaplacení dvou mýt, přespáváme na odpočívadle, spíme na štreku a zjišťujeme ze jsme někde přišli o stanové tyčky do hlavního stanu. To byl zase skvělej den.Ráno balíme a odjezd, cílem dnešního dne je Brisbane a jeho prohlídka. Celý den se couráme po městě, je docela pěkné, ale tak nějak nenarazíte na nic zas až tak zajímavého, prostě moderní komerční město samozřejmě bez jakékoliv historie. Má něco přes 1 300 000 obyvatel. Večer když jsme se všeho dosytnosti nabažili, opouštíme „capital“ Queenslandu a pokračujeme dál. V pátek máme namířeno do Noosa Heads a připravujeme se na výzvu jménem Fraser Island - největší písečný ostrov na světe.Dnes už je nádherné počasí. Teplota se blíži 40 C, vysoká „humidita“ a přes den v aute teplo, že moc nestíhá ani klimatizace. Po cestě se stavujeme na pěkné pláži, kde si užíváme koupele a masivních vln, které občas dosahuji až 2 metru. Oceán je živel, který vyškolí člověka, kdykoliv se mu zachce. Odpoledne přijíždíme na Rainbow Beach, kde v informačním centru zjišťujeme o možnostech na Fraseru a jeho pravidlech.
Zjišťujeme, že potřebujeme mít povolení na 2 noci (30 AUD/3 osoby) a 27 AUD stojí povolení za vjezd auta. Co nám teď děla vrásky je pronájem jeepu 4WD, což bez předešlé rezervace nevidím vůbec růžově, zvlášť když jsme na začátku sezony. Jeep se bude shánět druhy den, takže se uvidí.
Později v sobotu dopoledne půjčujeme Toyotu HILUX 3.0 D. Všechno urychleně balíme a těšíme se na písečný ostrov. Balíme věci na dva dny, doplňujeme jídlo a vodu a vyjíždíme k trajektu, který nás přepraví na ostrov. Trajekt jede asi jen 10 minut nicméně zpáteční lístek stojí pro jeep 75 AUD, to je jak zadarmo, „isn’t it“? Všichni se těší až vyjedou na písek a po chvíli tak činíme, je to super. Všichni si užíváme jízdy v hlubokém písku v naši Toyote, která nás stála 170 AUD/den a po pár kilometrech přijíždíme k jedné z nejhezčích atrakci - Lake McKenzie. Překrásné sladkovodní jezero, uprostřed ničeho s čistou vodou. Trávíme, zde pár hodin a večer už jen dojíždíme do tábořiště. Na Fraseru je populární zábavou rozjíždět vyplavené medúzy, které mají docela velkou velikost. Na ostrove je povolená max. rychlost 60 km/h, ale běžně se dosahuje okolo 110 km/h, takže to občas vypadá jak při závěrečné etapě Dakarské rallye. Pozor si musíte dávat na letadla, která přistávají přímo na pláži mezi auty. Večer máme možnost pozorovat divoké psy dingo, kteří jsou přitahováni do tábořiště vůni jídla. Tábor je oplocen, neboť před pár lety, zde došlo k tragédii, při které byl 9-letý chlapec roztrhán smečkou dingu. Od té doby, platí přísný zákaz odhazováni jídla a krmeni dingu. Pokud chcete pořídit dobrou fotku, tohle vás samozřejmě moc nezajímá.
Ráno pokračujeme dále na sever vnitrozemní cestou, chceme se napojit zpět na východní pobřeží tohoto ostrova, který má na délku okolo 120 km. Odpoledne přijíždíme k Lake Wabi, kde je fantastická písečná duna a opět se mácháme a samozřejmě nemáme žádny důvod nikam pospíchat...
Později pokračujeme dál, další zajímavosti je vrak Maheno, který zde už asi nějaký ten pátek leží. Všechno si v klídku prohlížíme a vylézáme na vyhlídku Waddy Point, odkud je pěkný rozhled na všechny strany. Užíváme si západu slunce a je načase jet do kempu, protože se hodně rychle stmívá. Ujeli jsme asi 90 km, když se ze přední nápravy ozval zlověstný zvuk. V domnění, že šlo jen o nějakou větev, chceme jet dál, ale na řízení je poznat ze se stalo něco závažného. Za chvíli je situace jasná. Z řídicí tyče nápravy se vyšroubovala matka a prorazila levý čep nápravy, čímž došlo nejenže k velké škodě, ale rovněž tak pokračovat dál šlo jen za cenu zničení celého řídicího mechanismu na levém předním kole. Jelikož ve smlouvě je popsáno: „v případe problému odstavte auto a zavolejte majiteli“, odstavujeme auto. Řešíme nastále problémy, za prvé je tma a my jsme s „breakdown“ jeepem na ostrove, za druhé mobily nemají signál, za třetí potřebujeme se dostat do kempu. Situace je vážná, nikoliv však zoufalá. Bereme věci na noc a docházíme do kempu pěšky, je to naštěstí už jen okolo 300 m.
Ráno voláme majiteli jeepu a po nějaké době se konečně daří vše vysvětlit a domluvit. Během čekáni se zjistila jedna velmi nemilá věc. Na severní cíp ostrova platí všeobecný zákaz vjezdu, který jsme samozřejmě dodrželi, jenomže tahle autopujčovna tuhle hranici posunula ještě o kousek níž na Waddy Point, čehož si nikdo nevšimnul a tudíž jeep zkolaboval v jejich zakázané zóně. Velký šéf má zpoždění, nemůže projet protože dopoledne je přiliv a po plazi ještě není možné projet. Po pár hodinách čekáni konečně přijel. Nasedáme a ve dvou jeepech nás čeká cesta zpět. Odpoledne přichází okamžik pravdy. Za „rescue“ akci a náklady na opravu platíme 1775 AUD. Musím se jen usmívat, protože jinak to proste nejde.
Přes Mackay přicházíme do Arlie Beach. Večer se přímo u silnice setkáváme s „bushfire“. Oheň dohořívá, všechno je vypálené, ale stromy to zase rozdejchají. Jsou více než odolné a vnitřek stromu přežije. Ohlašujeme to na tísňovou linku, ale jsme ujištěni ze všechno je OK a nemáme se do toho vměšovat.
Ráno zajíždíme do města informovat se o všem co je potřeba vyřídit pro pobyt na Whitsundays Islands. Je nám sděleno, že je potřeba zajistit povolení pro kempováni (4,5 AUD/den/osoba) a začínáme se rozhlížet po nějakém člunu k pronajmutí. To se nám daří. Nakonec nacházíme šéfka, který nás doveze kam budeme chtít, půjčí nám snorchly, ochranné kombinézy, přiveze pitnou vodu a dá se s nim dohodnout rozumná cena. Je potřeba mít ochranné kombinézy kvůli „jelly-fish“, které dokážou člověka i usmrtit. V sobotu ráno podle dohody, jedem do přístavu a jdeme za šéfem. Naloďujeme se a vyjíždíme na South Molle Island, kde strávíme dva dny. Konečně se dostáváme ke korálovým útesům. Potápíme se a užíváme si. Korálové útesy, zde nejsou nikterak masivní, ale i tak to stojí za to. Je to nádherný, je těžko popisovat, když se jen tak valíte jak se vám zachce, potápíte se, nebo se jdete projit jen tak po ostrove, který vypadá jak z pohlednice. Po ostrove jsou stezky se senzačními rozhledy po okolí. Na druhé straně ostrova je hotelový komplex s bazénem, kam se jdeme vysprchovat a zaplavat si v bazénu.
V pondělí dopoledne, přijíždí velký šéfko, házíme batožinu do člunu a přemisťujeme se ještě pár kiláku na Hook Island, kde zažíváme podmořský svět v plné kráse. Nikdy předtím jsem nepřemyslel nad tím, že by život pod hladinou, mohl byt tak fantastický. Koraly, ježci a všelijaké rostliny, pokud zasvítí slunce, všechno se rozehraje všemi barvami. To nemluvím o tropických rybičkách o velikostech až okolo 40 cm, které při snorchlovani mate doslova na dosah ruky. Velký bariérový útes je opravdu div sám o sobě. Taky se nedivím, že zde kapitán Cook rozsekal svou loď při průzkumu pobřeží Austrálie. V hloubce okolo 6 metru, z ničeho nic korálový útes vyrůstá do takové výšky, že nad sebou nechává jen metr hladiny vody a tak to máte pár tisíc čtverečních km. Masiv viditelný i z vesmíru. Na tomhle ostrove se bohužel nedá nikam jít, jelikož všude jsou příkré srazy a sama divočina. Protože jsem na ostrove, máme pouze své zásoby sucharu, sušené potravy a známe pytlíkové polévky v sáčku. Přemyšlím nad tím, jak se asi měli mořeplavci při první plavbě s vězni z Evropy do Austrálie. Jejich plavba trvala 18 měsíců. Zřejmě si nemohli jen tak někde zastavit a nakoupit si.
Tak končíme, velký šéf pro nás s nemalým zpožděním přijíždí a my to balíme, Z Hook island do přístavu je to celých 32 km a tak si jízdy docela užíváme. Cely pronájem těchto transferu stal 180 AUD/osoba. Můžete si taky pronajmout i člun sami o sobe což stojí okolo 150 AUD/den. Mate tak svobodu a nepotřebujete k tomu žádnou licenci. Můžete si rovně tak pronajmout i katamarán nebo plachetnici za 700 AUD/den, kam se vejde i víc jak 8 lidi, potřebujete na to jeden den školení a pak vám ji bez problému půjčí.
Po příjezdu na pevninu se vrháme na nejbližší obchod s jídlem. Vracíme do Sydney. Během 3 dnu urazíme 2003 km, což na Austrálii není nic moc výkon. Když v ČR urazíte 100 km a výrazně se přiblížíte svému cíli, v Austrálii se neposunete nikam.
Ve čtvrteční podvečer beru volant a po svačince a koupáni v bazénku v jednom odpočívacím areálu jedeme dal na jih. Zrovna začíná západ slunce. Zanedlouho, když si to svištíme okolo 100 km/h z pravé strany vyskakuji 2 klokani přímo před auto. Protože jsem z pravé strany silně oslněn zapadajícím sluncem jsem v reakci asi o sekundu pomalejší, ale naštěstí vše dopadlo dobře a po „emergency brake“ jeden proskakuje těsně před předkem a druhý uskakuje za zádi našeho Falcona. Západ slunce a světla způsobuje, že klokani jsou opravdu dezorientováni. Proto je výhodné se večer na dálnici držet za kamionem, kterého klokani zajímají asi ze všeho nejmíň. Navíc TIR nemají v Austrálii žádni rychlostní omezeni, takže téměř všichni jezdívají okolo max. povolených 110 km/h.
Co říci na závěr cesty? Splnilo se mi to, kvůli čemu jsem do Austrálie přijel a to znamená něco vidět. Pokud chcete vidět pravou Austrálii, musíte prostě ven, mimo Sydney a jiná velká města, teprve tam se setkáte s tím, čemu se říká Austrálie. Počítejte s tím, že pokud vás něco u protinožců kousne, bude to bolet, pokud se spálíte na slunku, bude to bolet, pokud vás smete vlna, bude to bolet. I přes tohle všechno ale stoji za to se do Austrálie vypravit.
Martin Jandora