MUŽ OD SNĚŽNÉ ŘEKY: DÍL 2 . - ZÁVĚREČNÝ

1. Úvodní stránka
2. G8M8
3. Časopis Slovak HERALD Czech

Sněžné hory jako na dlani. Pohlížím na ně, částečně zakryté roztrhanýmimračny hnanými vpřed silným nárazovým větrem. Pár fotek na památku aurychleně sestupuji dolů. Až po několika stech metrech již v  závětříposiluji se pomerančem a směsí ořechů. Pohledem do mapy zjišťuji, žejsem právě minul neoznačenou odbočku vedoucí k sedlu “Sharlotte pass”.Vracím se proto zpět a následuji stopy vyšlapané ve  sněhové pláni.Přicházím až k bodu, kde stopy najednou končí. To proto, že pokračujina druhé straně horského hřebene, který se pravě zde láme. Tím seocitám na návětrné straně pohoří. Sklouzávám po zasněženém svahu asilně zvažuji nasazení rukavic. To by mě však stálo dost času, ale idrahocenného tepla. Rukavice mám někde na dně batohu, který bych muselsundat ze zpocených zad, které jedinné mě zahřívají. Raději se snažímpřidat na tempu. Míjím dvě horská křišťálově čistá jezera “Albina Lake”a “Club Lake”, po kterých jsem opět v silném předklonu. “Carrutherspeak” je další zdejší horský velikán, stavící mě do situace, kdy jak seříká: “Mám jazyk na vestě”. Kamenitá pěšina vede právě přes jeho vrcholve výšce 2145 m n.m., aby se záhy ztratila pod slušnou vrstvou sněhu.Mít tady tak lyže, říkám si, když prošlapávám další sněhovou pláňzakončenou jezerem “Blue Lake”. To je napájeno tajícím sněhem, kterýzásobí i nedaleko pramenící Sněžnou řeku, jejíž brod mě právě čeká.

Pramení nedaleko odtud. Voda v ní snad čistší ani už být nemůže.Upouštím tak od myšlenky se v ní vykoupat. Bylo by to vůči nípřinejmenším nehygienické. Rozkvetlá horská louka zde střídá zasněženéštíty hor. Nabírám vodu do zásoby a už téměř při západu sluncevystupuji do horského sedla “Sharlotte pass” s úmyslem zde kempovat.Starý Sněžný gumovník je mi závětřím.

Rychle tající námraza na stanu mě nad ránem upozorňuje na to, že dnešníden bude asi teplotně jiný než ten včerejší. Zásoben vodou ze Sněžnéřeky ukrajuji první kilometry po asfaltu. Procházím ”Perisher Valley”,nejznámější lyžařské středisko Austrálie, které však teď v létě zejeprázdnotou. Další kontakt se Sněžnou řekou je v místě, kde na ní stojíelektrárna ”Gathega Power Station”. A právě zde začíná pršet. Krčící sepod kapucí opět po dlouhé době vstupuji do hustého lesa. Vrtkavé počasívšak záhy mění svou tvář a tak už z dálky vidím plechovou boudu “HorseCamp Hut”. Jasně září na kopci ve svitu slunce.

Dřevěný stůl a pár židlí na celní straně ohniště. Vedle něj>>zásoba suchého dřeva, sekyra a  koště. Kniha na stěně slouží kzaznamenávání postřehů každého tuláka, který zde nalezne útočiště. Vevedlejší místnosti jsou čtyři dřevěné postele. ”Skvěle”, říkám si.Pěkně si zde odpočinu. Jaké je však mé překvapení, když po večeři, napůl ve spánku, slyším rušivé zvuky. Zdaleka zde nejsem sám! Může to být”possum”, česky řečeno vačice neboli zvířátko podobné veverce. Projistotu jdu vedle do místnosti a všechny své věci dávám zpět do batohu,který pokládám vedle své postele. Chvilka napětí a vetřelec je opět vesvém živlu! Český ani anglický slovník slov vybraných nezabírá, jdu sena něj proto podívat. Vlezlé myši slušných rozměrů evidentně zachutnalypřipálené zbytky jídla na vnější straně ešusu. Dávám ho proto ven, zadveře a jdu si lehnout. Klid? Ani náhodou. Drzá myš je zpět a řádí jakozběsilá. I do ložnice mi vlezla! Mám skutečně dost. Najednou slyšímkapat vodu, posléze i téci. Déšť to však není. Je to můj plastovýzásobník na vodu, který právě přišel k újmě na zdraví. Zoufalá myš užnevěděla co by, tak mi alespoň prohryzala jeho dno a zmizela. Drazevykoupený klid, říkám si. Ještě, že mám zásobníky dva.

Nepříjemnost však brzy pouštím z hlavy. Zvláště pak, když mi nad nídalší den proletá pár rosel penantovýych, ale především po setkaní skoulí obalenou bodlinami. Dnes je zase pod mrakem a já jen očekávám,kdy se spustí liják jako z konve. Téměř běžím, když tu najednou vidímzáhadný pohyb. Zapomínám na déšť a úplně se zastavuji. Hledím skrzdalekohled a zjišťuji, že to co tak špulí svůj obnažený čumák není nicjiného než nádherná ježura australská. Chvíli si ji prohlížím anenápadně se k ní přibližuji. Ježura má však tak citlivý čich, že setéměř nestačím divit, jak rychle se zahrabává do země. Rychle cvakámspoušť fotoaparátu a jdu dál. Krátká průtrž mračen je vystřídánasluncem a tak na řadu přichází i má osobní hygiena, prádlo a  “unavenéponožky”.

S přibývajícími dny se mění i krajina. Les je vystřídán rozsáhlýmiloukami, po sněhu ani památky. Zato jsou zde všudypřítomné “Daisies”.Nádherně rozkvetlé květiny velikosti pampelišky, vzhledověpřipomínající kopretiny. Kobercově pokrývají jižní stranu této částiSněžných hor, kam jen oko dohlédne. Ne nadarmo se o  “JagangalWilderness Area” říká, že patří mezi skvosty Sněžných hor.

Několikrát brodím či přeskakuji klikatící se potok. A aby té vodynebylo málo, zase prší. Přidávají se i kroupy, hřmí. Nabírám výšku anetrpělivě očekávám další chatu. Podle mapy tu už dávno měla být.Patrně dopadla podobně jako ta, ke které jsem došel včera. Z té všakzbyly alespoň základy a  plechový záchod, kde jsem přečkal nejsilnějšídéšť. Byl tam však alespoň potok. Voda, kterou jsem už dávno dopil.Šlapu dál. Zablýsklo se. Stojím jak přikovaný a zavírám oči… Silnýhřmot mě téměř ohlušuje. Udeřilo pěkně blízko. Obloha se úplně zatáhlaa lije jako z konve. Viditelnost? Minimální. Pěkně se to semlelo, říkámsi. Kdybych alespoň měl tu vodu! Jen na chvíli se zastavuji podzlomeným ohořelým stromem a zvažuji co dál. Rozhoduji se pokračovat aždo setmění nebo aspoň do doby, než najdu příhodné místo ke kempování.To se naskýtá v jakémsi mírném sedle. Bleskově rozdělávám stan, za pětminut by totiž mohlo být pozdě.

Nevlídné počasí je po celou noc a stejně tak i dopoledne. Z ponurénálady mě vyvádí až zahlédnutí divokého psa - křížence psa dinga anějaké domácí rasy. Má hnědorezavé zbarvení a silnější stavění neždingo, ale je stejně plachý. Slídil tu po kořisti, mě však nečekal.Údajně se jich zde vyskytuje poměrně mnoho.

Konečně vysvitlo slunce. Ale to hlavní je, že mým vyschlým hrdlem opětprotéká voda z potoka, který mi teď stojí v cestě. To už jsem jen párkilometrů od “Snowy Moutain Hwy”, na které opět natáhnu svou levou rukuve smyslu “zastavte mi, prosim”.

Dalibor Kupka